Já a fotografie


Můj první fotoaparát se jmenoval Etjud a dostal jsem ho ve třinácti letech k vánocům. Jednalo se o celoplastový přístroj. Plastová byla i čočka. Měl dva časy, šedesátinu a "B". Clony měl dokonce tři 8, 11, 16. Z uvedeného je jistě zcela jasné, že nešlo o žádný špičkový aparát. Ale vzhledem k tomu, že se fotilo na svitkový film ve formátu 6 x 4.5 cm, daly se s ním nafotit za hezkého počasí docela pěkné snímky. Svým způsoben to byl dokonalý přístroj, neboť se na něm nedalo téměř nic nastavovat, natož zaostřovat, takže člověk mohl jen tisknout spoušť.

Další můj fotografický vývoj ovlivnil kamarád ze sousedství, který měl doma zařízenou fotokomoru. Nabídl mi, že si fotky mohu vyvolávat u něho. Nejprve, pochopitelně dělal fotky jen on sám a já jsem se jen díval, ale postupem času jsem se naučil vše potřebné. Nakonec to dopadlo tak, že se mi podařilo rodiče přesvědčit o tom, že to s focením myslím vážně a následkem toho část rodinného rozpočtu padla na zvětšovák, misky, vývojnici a další potřebné věci. Díky tomu jsem si mohl začít dělat fotky sám. Bylo to báječné dobrodružství. Míchání roztoků, čarování pod zvětšovákem, nebo věčný boj s leštičkou.
Jistě jste si sami domysleli, že mi můj první fotoaparát dlouho nevydržel. Následovaly další přístroje, tentokrát již na kinofilm. Pokud mě paměť neklame, tak se jednalo o aparáty Siluet, Vilja, Beirete, Certo, až jsem na delší dobu zakotvil u přístroje Praktica MTL5. S ním jsem nafotil hodně snímků ale nakonec jsem i tento opustil a pořídil si Prakticu BC1. Ta mi sloužila věrně velmi dlouhou dobu, ale měsíc před Sametovou revolucí se jí ulomila klička na zpětné přetáčení. Practica putovala do opravny, kde mi přislíbili, že bude do měsíce opravena. Pak ale přišli dějinné události a já se jich musel zúčastnit bez fotoaparátu. Přístroj jsem nakonec dostal zpět až za půl roku. Po této události jsem se focení přestal věnovat a pustil jsem se do jiných aktivit. Myslel jsem, že už jsem s fotografováním nadobro skončil. Ale nakonec jsem se k focení přeci jen vrátil. Stihl jsem to dokonce rok před tím něž začal vycházet časopis Photo Life, který způsobil radikální zvýšení zájmu o fotografování v naší společnosti.

Novou éru jsem započal s novým fotoaparátem Canon 500N. Byl to dobrý aparát, ale asi po půl roce se objevil Canon 300 a já ho prostě musel mít. Myslel jsem, že mi tento přístroj vydrží delší dobu, ale jak jsem uviděl Canon 30, nemohl jsem v klidu spát. Tak dlouho mě sváděl, až jsem si ho pořídil. Udělal jsem dobře. Je to velmi kvalitní přístroj a já jsem se s ním dokonale sžil. Nenechám na něj dopustit.

Během mé nové fotografické vlny došlo ke změně fotografických motivů. Zatímco dříve jsem se věnoval převážně krajině, nyní mě mnohem více zajímají lidé. Nejvíce jsem si oblíbil portrét. Nebráním se pochopitelně ani ostatním druhům fotografie, ale portrét je portrét.

Dalším charakterem mého nového fotografického období je fakt, že jsem se začal více zajímat o práce ostatních fotografů. Nejprve čtením knih, návštěvou výstav a poté i osobním kontaktem. Z tohoto důvodu jsem se stal členem Fotoinvaklubu Plzeň. Zde mohu diskutovat o aktuálních problémech, které mě trápí. Vždy zde naleznu ochotné lidi, kteří mi pomohou můj problém vyřešit. Ale to Vy jistě sami znáte, a pokud ne, tak byste se k nám měli přijít podívat, aby jste nasáli tu pravou tvůrčí atmosféru.

V roce 2002 jsem změnil zaměstnání. Dále jsem se v tomto roce i oženil, takže jsem musel svůj koníček, vzhledem k nedostatku času poněkud omezit. Nicméně fotografování jsem věrný stále.

Přeji Vám pevnou ruku, ostrou kresbu a dobré světlo.

Pavel Jedlička


Úvod